Čtěme dětem pohádky

Je třeba číst dětem pohádku, i když existuje jednoduché řešení a můžeme jim pustit pohádku v televizi? Mnozí dospělí volí právě tuto možnost, neuvědomují si kolik škody v citovém a morálním vývoji dítěte tato forma zprostředkování pohádkového děje přináší.

Mnohokrát se setkáme s názorem, že pohádky, které rodiče a prarodiče dnešních dětí poslouchali či četli, jsou plné násilí a krutosti. Nad filmovou pohádkou se v tomto směru už tak nezamýšlíme. Násilí v ní bereme jako samozřejmost a spolehneme se na tvůrce díla, že v ději nakonec všechno vysvětlí. A nakonec jako v pohádce vždy dobro zvítězí nad zlem.

Pohádky jsou v každém případě tréninkovou půdou, na níž se děti naučí zacházet právě se zlem a násilím. Velký rozdíl je však mezi pohádkou poslouchanou a pohádkou zhlédnutou. Rozdíl je v tom, jak se dítě seznamuje s fenoménem zla v těchto dvou formách reprodukce.

V poslouchané pohádce je důležité zejména to, že jevy zla a násilí, které jsou ve své otevřené podobě děsivé, jsou zakryty symboly. Děti vědí, že ve skutečnosti pohádkové bytosti neexistují a neobrazová forma jim dává možnost představit si tyto postavy v podobě, která je pro ně zvládnutelná a není natolik děsivá. Přítomnost dospělého vyvolává v dítěti jistotu, že se mu nic špatného nemůže stát. Společné chvíle při vyprávění nebo čtení poskytují možnost mluvit s dětmi o poslouchaném ději. Mluvit o jejich strachu i o tom co je těší. O lidech, kteří jim připomínají záporné i kladné postavy, jak s kým mohou komunikovat tak, aby si neublížily.